První velký rozhovor o T-Group!

Tobiáše Košira vyzpovídal řečkovický zpravodaj Řeč a vy se nyní můžete podívat na výsledek. Dočtete se jak Tobiáš se stepem začínal, co ho motivuje a co plánuje s nově vzniklým studiem do budoucna.

Celý rozhovor si můžete přečíst níže a najdete ho také ve řečkovickém zpravodaji pod zeleným odkazem níže.

Přejeme příjemné čtení a za rozhovor děkujeme Daně Filipi a Kateřině Svobodové. 

Několikanásobný mistr světa ve stepu trénuje v Řečkovicích

V areálu bývalé Lachemy se nachází taneční a stepařské studio T-Group Dance Studio, jehož lídrem a zakladatelem je Tobiáš Košir. Tobiáš je šestinásobným mistrem světa v sólovém stepu, pětinásobným mistrem Evropy, desetinásobným mistrem České republiky, vicemistrem celosvětové prestižní soutěže Starpower National Talent Competition a držitelem mnoha dalších ocenění. Požádali jsme Tobiáše Košira o rozhovor.

Tobiáši, jak jsi se ke stepu dostal a čím Tě tento taneční fenomén okouzlil, že ses mu začal věnovat naplno? Měl jsi nějaký vzor?

Ke stepu jsem se dostal ve čtyřech letech přes velkou stepařskou show Lord of the Dance. Měli jsme doma jednu nahrávku jejich vystoupení. Díval jsem se na ni pořád dokola a úplně mě to fascinovalo. Zaprvé ty rytmické zvuky a zadruhé, že tanečníků bylo tak strašně moc. Bylo to také krásně nasvícené a měli úžasné kulisy. Hlavně mě zaujal jejich frontman Michael Flatley, který celou tu show, jak jsem se později dozvěděl, vymyslel a nacvičil. Ten byl takový můj první velký vzor, který mě inspiroval k sólovému stepu i k tomu, abych se dostal do čela nějaké skupiny a vedl ji nějakým směrem.

Takže jsi řekl rodičům: „Mami, tati, já chci chodit do taneční školy?“

To bylo trošku komplikovanější. Nejdřív jsme zkoušeli, jestli by mi nesedl třeba baseball, protože ho hrál starší bratr. Ale týmový sport nebyl nic pro mě. Například když na mě letěl míček, tak jsem zrovna lovil brouky nebo se kochal krásou pampelišky. A celý zápas už pro mě v té chvíli ztrácel na důležitosti, protože já jsem si právě teď chtěl rozšířit herbář. Můj výkon byl opravdu tragický. 

Když jsme zjistili, že baseball asi nebude moje parketa, tak jako jeden z návrhů mých rodičů padl právě step. Ale i když se mi to moc líbilo, tak jsem to dělat nechtěl, protože první, co jsem se o stepu dozvěděl, bylo, že je to převážně holčičí záležitost. To už teď zdaleka není pravda, ale tehdy mě to hrozně demotivovalo. V prvním roce jsem s tím chtěl dokonce seknout. Potom jsem ale dostal příležitost, když jsem byl vybrán na individuální trénink, na přípravu sóla na mistrovství, a tam se to všechno vlastně obrátilo a nabralo úplně jiný směr. Začalo se mi to strašně líbit, a od té doby už mě to nepustilo.

Jaká byla Tvoje taneční cesta až na pomyslný stepařský Olymp? Být několikanásobným šampionem, za tím jsou určitě hodiny a hodiny tvrdé práce.

Ono to přišlo strašně zvláštně. Pamatuji si na své první mistrovství České republiky, které jsem vyhrál. Dodnes jsem přesvědčený, že to bylo spíš absencí konkurence, a ne mou schopností zaujmout publikum. Český step je nastavený tak, že ve chvíli, kdy získáte první, druhé nebo třetí místo na mistrovství České republiky, tak jedete na mistrovství světa. 

Přijeli jsme tam a viděli, jak funguje zahraniční konkurence. Jak se připravuje, rozcvičuje na svoje čísla, jak to bere smrtelně vážně. Zatímco Češi tam byli opravdu spíš jako outsideři. Když jsme tenkrát odjížděli domů, řekli jsme si, že znovu už takhle ne. Že buďto tam přijedeme jako regulérní hráči, anebo už tam raději příště nepojedeme vůbec. 

Nám to přišlo tehdy opravdu jako velká ostuda. Ale další rok jsme se vrátili, měli jsme hodně natrénováno, byli jsme připraveni, a skutečně to neslo výsledky. Tenkrát jsem vybojoval bronzovou medaili v sólech, což mě posunulo zase o několik příček dopředu. Byl to takový velký moment pro mě i pro celý český step. Do té doby totiž nebylo zvykem, aby Češi vyhrávali medaile na mistrovství světa a umisťovali se na finálových pozicích. A takhle jsme postupovali každý rok, pokaždé jsme přidali nějaký nový prvek, něco víc tréninku a vychytali další chyby, kterých jsme si všimli. Nakonec to došlo tak daleko, že když jsme teď nedávno dělali nějaké sčítání, tak nám vyšlo, že Česká republika je za posledních deset let nejúspěšnější zemí na mistrovství světa.

Kolik hodin týdně věnuješ tréninku?

 O víkendech je to asi dvanáct hodin denně a přes týden to bývá tak čtyři až šest hodin denně.

Studuješ v posledním ročníku na Gymnáziu Matyáše Lercha. Jak jde spojit step se školou?

Se školou se to dá skloubit poměrně dobře. Naštěstí mám tolerantní profesory, kteří ví o tom, že provozuji nějakou docela dost časově náročnou mimoškolní činnost, a jsou velice ochotní mi v některých věcech vyjít vstříc. Já se samozřejmě snažím, abych neubíral studiu na důležitosti.

Zbývá Ti při takovém vytížení čas ještě na něco jiného? Jak relaxuješ?

Rád si poslechnu nějakou hudbu, podívám se na film, přečtu si knížku – v současné době teda hlavně literaturu k maturitě. Také jsem velký fanoušek historie a angličtiny. Angličtina je vlastně takový univerzální stepařský jazyk. 

Naše studio nabízí možnost výuky s komunikací v anglickém jazyce. V budoucnu budeme naše svěřence brát na mezinárodní festivaly, kterých je docela hodně. Třeba právě teď se s nimi chystáme do Bostonu, a právě proto bychom chtěli rozšířit jejich znalost angličtiny.

Narodil ses ve znamení Ryb. O lidech narozených v tomto znamení se říká, že jsou klidní, vnímaví, citliví, rádi pomáhají ostatním. Jaký si myslíš, že jsi učitel a trenér?

Kdybych měl ta adjektiva projít, tak třeba s tím klidem je to různé. Záleží zrovna na tom, jak trénink probíhá. Ale určitě bych souhlasil s ochotou pomoci. Jsem přesvědčený, že všichni mají v sobě potenciál něco se naučit, na něčem zapracovat, zlepšovat se, ale potřebují zkrátka popostrčit tím správným směrem. Já si učení strašně užívám, zvlášť pokud mám skupinu, se kterou pracuji už hodně dlouho. Učení mě tedy hodně baví a zároveň to na mě vyvíjí ten správný tlak. Vím, že mám zodpovědnost, musím se o něco starat a nezahrnuje to jenom mě. 

Mám třeba na starost dalších dvacet lidí a můj výkon potom dále ovlivňuje i výkon těchto lidí. Zkrátka na sebe musím být tvrdý, protože neexistuje žádná možnost, kdy bych se mohl nějakým způsobem třeba trošku ulít. Musím být ten, kdo všechny ostatní v hodinách motivuje. Takže když to shrnu, pedagogika s sebou samozřejmě přináší velkou zodpovědnost, ale na druhou stranu je úžasné pozorovat, jak se ti lidé pod vaším vedením postupně vyvíjejí a jak se mění jejich schopnosti i stepařský styl.

Dá se se stepem začít i v dospělém věku a jsou k tomu potřeba nějaké speciální dispozice?

Se stepem se dá začít úplně kdykoliv a jediná speciální dispozice, kterou potřebujete, je odhodlání. Když jsme tady u nás otvírali kurz pro dospělé začátečníky, tak hodně lidí přicházelo a říkalo: „No jo, my ale nemáme rytmické cítění, neslyšíme to a nevíme, jak se v tom máme orientovat.“ A ono na tom přitom tak úplně nezáleží. Všechno se to dá do určité míry naučit. Jde spíš o to, aby věřili tomu, že se step můžou naučit a můžou v něm opravdu vypadat velice hezky. A jakmile tomu člověk začne věřit, tak už to jde samo. 

Jsem přesvědčený, že tanec by měl být otevřený všem, kteří si ho chtějí zkusit, věnovat se mu třeba jen na rekreační úrovni a mít z něho radost. Je špatné odhánět lidi přehnanými požadavky. Za první republiky, kdy jsme měli blízko ke Spojeným státům, byl step v naší zemi obrovsky populární. Bohužel za totality se u nás prakticky neobjevoval. Teď zájem o step opět stoupá, začíná se objevovat čím dál víc v televizi, v různých pořadech, vystoupeních, stepařů začíná být víc, ale je to pomalý proces. A právě proto je důležité, abychom dokázali získat co nejvíc lidí, tak, aby cítili tu upřímnou lásku k tomuto tanci, co máme teď my stepaři, kteří se tomu věnujeme už nějakou dobu.

A nabízíte v T-Group i jiné druhy tance?

Vzhledem k tomu, že chceme, aby se naši svěřenci rozvíjeli komplexně, nabízíme kromě stepu pro začátečníky a pokročilé i stepovou improvizaci, techniku, taneční a pohybovou přípravku, baletní průpravu a jazz dance. Důležitým prvkem naší výuky je kondiční a kompenzační trénink pro všechny věkové kategorie pod vedením trenéra olympioniků Petra Košira.

V pohádkách princezny protančí na plesech několikery střevíčky, kolik stepařských bot už jsi protančil a máš k některým zvláštní vztah?

Přesné číslo vám bohužel neřeknu, ale je jich už několik desítek. V tom množství bot, které zahynuly při trénincích, jsem se ztratil už asi před pěti lety. Začínal jsem u takových těch úplně základních bot pro začátečníky a postupně se posouval dál. Teď jsou moje nejoblíbenější španělské boty Ruben Sanchéz Dancewear. To je takový největší vrchol stepařských bot. Mám je nejraději, protože dávají člověku úžasnou možnost navolit si materiály, barvy a můžete si na ně nechat vyšít i jméno nebo logo. 

A pokud bych měl říct, ke kterým botám mám zvláštní vztah, tak to jsou určitě ty, ve kterých jsem poprvé vyhrál mistrovství světa v kategorii dospělých. Teď už jsou tak poničené, že jsou nepoužitelné. Ale je to pro mě památka na ten krásný moment. Bylo to něco, co jsme vůbec nečekali. Obvykle je to tak, že jakmile člověk přejde do vyšší věkové kategorie, tak jdou jeho výsledky dolů. Je tam vyšší konkurence, jsou tam starší stepaři, kteří mají 7 daleko víc nastepováno a jsou zvyklí na úroveň té kategorie. Mně se tedy podařilo vybojovat první místo, což pro mne tenkrát znamenalo strašně moc. Od té chvíle jsem byl ve stepařském světě zapsán, jako člověk, který český step může nějakým způsobem trošku reprezentovat.

Pracoval jsi na několika zajímavých stepařských projektech, můžeš nám některé z nich přiblížit?

 Těch projektů bylo víc. Pamatuju si, že jsem jednou třeba zkoušel step společně se sborem. Což znamená, že máte nějakou malou skupinku stepařů, která dělá bicí, zajistí rytmickou stránku, a do toho sbor, který zase obstará text a melodii. Vypadalo to velice hezky a určitě bych si to chtěl ještě někdy zopakovat. Moje maminka je sbormistryně a vede sbor ve škole, kde učí. A právě s tímhle sborem na některých jeho koncertech vystupujeme i my stepaři. Spojení stepu a sboru je zvláštní a působí to téměř magicky. 

O letošních prázdninách jsem měl možnost spolupracovat se světoznámým švýcarským stepařem Danielem Borakem, který mne inspiroval už jako dítě, a s dalšími dvěma špičkovými ukrajinskými stepaři Alexandrem Ostaninem a Sergejem Ostapenkem. V americkém Bostonu jsme stepovali sestavu, kterou vytvořil právě Daniel Borak pro zahájení jednoho mistrovství světa. A v podstatě v tu stejnou dobu se odehrál další projekt, na který rád vzpomínám.  Šlo o předávání tanečních cen na celoamerické soutěži v New Jersey. Celou akci jsme otvírali choreografií Alexandra Ostanina. Obě akce pro mě byly opravdu krásný zážitek a úžasná příležitost.

Na svých stránkách máš motto: „Je skvělé, že člověk může žít to, o čem si dříve jen snil.“ Svůj sen teď žiješ, ale čeho bys chtěl ještě dosáhnout, kam chceš svůj sen posunout dál?

Možná teď asi odpovím otřepanou frází, ale cesta je cíl. A já věřím v to, že moje finální odměna za celoživotní práci bude to, že uvidím svoje svěřence, se kterými jsem kdysi pracoval, jak se zlepšují, rostou a mají už své vlastní svěřence. Jak se postupně to, co jsem jim chtěl předat, šíří dál na další desítky a stovky stepařů. A pokud tomu tak bude, tak budu velice vděčný. Děkujeme za příjemný rozhovor, přejeme hodně úspěchů na nadcházejícím mistrovství světa a držíme palce v soutěži Česko Slovensko má talent.